Pohádka o střevní kalamitě

"Fuj! To je tu zase smrádek, že by jeden pad!" zaskučela Střevní buňka Božka, když se snažila prodýchat situaci v tenkém střevě.

"Božko, makáme, makáme!" houkla na ni její kolegyně Maruška. "Už se tady v tom plácáme třetí den!"

"Třetí?" ozvala se zezadu kontrolorka peristaltiky. 

"Milá zlatá, to už jsou čtyři dny! Čtyři! 

Pepa nebyl na záchodě ani jednou! Já už začínám mít ponorku!"

Vtom přiběhla zoufalá vláknina (teda… spíš její duch, protože opravdová vláknina nikde). "Prosím vás, já tady vůbec nejsem! On mě vůbec nejí! Jak mám mazat kolonu, když jsem na suchu?!"

Z kouta se přidala i Dehydratovaná kapka: "A co teprve já! 

Nepije! Vody ve střevě jak šafránu! Všechno je tu suchý jak Saharská poušť!"

"A pohyb?" zamumlala Líná svalová buňka. "Kdyby aspoň trochu chodil! 

Ale ne… celý dny jenom gauč, židle a auto. Já už ani nevím, jaký je to kontrakční rytmus."

Střevní bakterie si povzdechly: "A my? My máme hlad! 

Pepa nám neposlal ani špetku probiotik, žádný jogurt, žádný kvašený zelí… jenom rohlíky, kafe a stres!"

V tom to někdo nevydržel: "Lidi, něco dělejte! Tady to začíná být vážný!"

"Jo, jo," zvedla se Božka, "jestli sem brzo nedorazí vláknina, voda a pohyb, tak se Pepa může připravit na to, že ho přitlačí život sám."

A tak si střevní buňky stěžovaly, zatímco Pepa pořád seděl a říkal si: "Ono to přejde."
Jenže tělo si pamatuje. A střeva taky.

Jak asi dnes mluví tvoje střevní buňky? Jsou v pohybu, nebo by potřebovaly trochu vlákniny, vody a rozcvičku?