Pohádka o tom, jak v hlavě propukla buňková stávka

"Prosím tě…" zaúpěla Mozková buňka Marie a zvedla si ruce (teda výběžky) k hlavě. "Já už fakt nemůžu. Tady to hučí, jak když jede betonárka na plný výkon!"

"To si povídej," přidala se její kamarádka Neuronka Božena, "kyslík nikde, vody málo, živiny nula. My tady z posledních sil přepínáme, a ona si místo sklenice vody dá další kafe!"

"Jo a ještě stres," zasyčela astrocyta Zdenka, která hlídala nervová spojení. "Stresák tady pochoduje jak generál na přehlídce, buší do cév, stahuje je jak gumičku a nikomu to nepřijde divný!"

Z rohu se ozvala žilní buňka Adéla: "Já tady mám takovej tlak, že kdybych byla pneumatika, tak mě už dávno vyměnili. Ale tady? Tady se jede dál… bez pauzy, bez vody, bez odpočinku."

Marie si povzdechla: "Víte, jak dlouho jsme bez pořádnýho kyslíku? 6 hodin! 

A světlo? Modré záření z mobilu nonstop. Žádné okno, žádné protažení, jenom scroll, scroll, scroll."

Božena protočila dendrity: "A pak se lidi diví, že je bolí hlava. No bodejť. My tu děláme přesčasy bez přestávky a bez svačiny."

A tak mozkové buňky seděly, stávkovaly a šuměly jak elektrické vedení. Bolest hlavy není žádný zázrak z nebe — je to jen jejich způsob, jak říct: "Haló, slyšíš nás? Voda, kyslík, klid, prosím!" 

Kdy jsi naposledy dala svým mozkovým buňkám vodu, kyslík a pauzu?